Jaroslav Karl - MUKL 3.část

Další pokračování knihy kněze bývalého politického vězně Jaroslava Karla. Tentokrát o vykonstruovaném procesu a prvních zkušenostech z Leopoldova. 

wikipedia.cz

Po roční vyšetřovačce jsem byl převezen do Prahy do "garňáku" na Loretě a čekal tam na soud. I tam jsem měl na cele "bonzáka", který ze mne tahal rozumy. Byl to bývalý bohoslovec. Měl však smůlu jako předtím bonzáci v Plzni na vyšetřovačce. Za ten rok vyšetřovačky jsem byl psychicky tak vyčerpaný, že jsem musel usilovně přemýšlet, abych dal dohromady modlitbu Otčenáš. V té době jsem jen říkal: "Pane, já už ničemu nerozumím, já Ti ale věřím, v Tebe věřím".

   Když přišel den soudu, šel jsem tam s přesvědčením, že budu odsouzen k trestu smrti. To vyplynulo z toho, že při výsleších v Plzni jsem stále slyšel od vyšetřovatele. " Ty kurvo vatikánská, ty svině imperialistická... ty budeš viset".Nakonec jsem tomu uvěřil a byl přesvědčen, že mě nic jiného nečeká.
Z celého soudního líčení jsem vnímal jen začátek a konec. Pro předsedu vyššího vojenského soudu bylo překvapení, když se ptal na nacionále, že jsem neznal své příjmení a řekl jen Jaroslav, základní číslo to a to, jak jsme se museli hlásit na StB. Vojenský prokurátor začal svou obžalobu takto: "Vážený vojenský senáte, vážení soudruzi soudci. Zde vidíte vraha nevinných korejských dětí, matek a starců..." To bylo pro mne téměř šokující, a proto jsem si to asi zapamatoval. Dál to prokurátor dialektickou metodou dokázal. Jak probíhalo soudní líčení dál, to si nepamatuju. Vnímal jsem na konci jednání, kdy se asi vynášel rozsudek, slova "absolutní trest". Oddechl jsem si a řekl si: tak do 14ti dnů už bude po všem, už budu viset. A docela jsem se na to v tu chvíli těšil. Teprve po půl roce po soudu mi v leopoldovské věznici přečetli rozsudek - 17 let vězení. Navíc ze správy nápravných zařízení zákaz pobytu mimo uzavřený ústav.

   Po soudu jsem byl převezen do věznice na Pankráci, kde mě mj. lékař zvážil - měl jsem 48 kg. Nejdříve na samotku a asi po týdnu do kobky ve sklepě, bez okna a řádného větrání. Bylo nás tam naměstnáno asi 10 až 12. Spali jsme ve stoje, několik v kleče, polosedě. Odtud jsem byl převezen s dalšími mukly autobusem s nápisem "Zájezd" do věznice v Olomouci, kde jsme přespali a druhý den jeli dál, až jsem se ocitl ve věznici - pevnosti Leopoldov na Slovensku. Tam bylo přivítání: "Pamatajte si, odtial to len nohama vopred!" Potom nás odvedli do na samotky. Já byl na cele sám. Důvod byl asi ten, že mě považovali za blázna. Když jsme totiž odevzdávali civilní oblečení, ptal se mě mukl, který zapisoval svršky: "Koľko máte nohavic?" Bylo mi to divné, proč se ptá na nohavice, ale odpověděl jsem: "Dvě nohavice" Když jsem potom předával svršky druhému muklovi, tak se mě ptal: "Kde máte druhé nohavice?" Vzal jsem si jednu a pak druhou nohavici. Bachař, který u toho dohlížel, prohlásil: "Blázon". Na cele mi bachař řekl: "Keď bude previerka, staňte si pod oblok." Já jsem hledal nějaký oblouk, ale nenašel. Při večerní prověrce, když bachař otevřel celu, hlásil jsem jméno a základní číslo. Ani jsem to celé nedořekl a bachař zařval: "Čo som vám vravil! Kde máte stať?" Já jsem odpověděl: "Stojím pod obloukem," a ukázal jsem na lampu, pod kterou jsem se postavil. Bachař přivřel dveře a řekl vedle stojícímu bachaři: "Daj si pozor! Blázon!" Později, když už jsem byl na velké společné cele na jiném oddělení, jsem se dozvěděl, že šlo o kalhoty a okno.

Pro ty, kdo se chtějí dozvědět více přidávám tento odkaz.
https://www.facebook.com/pages/MUKL/1481685845384141