Jaroslav Karl - Mukl 6.část

Jak se šířila "protistátní literatura" v leopoldovské věznici, a co bylo za závadnou literaturu považováno? I o tom bude dnešní kapitola. Dozvíme se také o druhém procesu a odsouzení.

Brzy se mi podařilo sehnat seznam nedělních čtení pocházejících od otce Kajpra (v té době už byl mrtev). Nový zákon jsem měl uložen ve výdejně nářadí a přípravků. Na dílně mi chlapi zhotovili přípravek na ukrytí knihy NZ. Udělali to tak bezvadně, že nebylo nikde vidět otvírání přípravku. Jen mně řekli, jak to otevírat. Při žádném filcungu na to nepřišli. A tak jsem každé pondělí opsal text z NZ z příslušné následující neděle. Hned po napsání jsem to předal jednomu muklovi, který to opsal a ještě mi to hned vrátil. Já jsem okamžitě text psaný mou rukou zničil. Mukl, který měl opis, pronesl text z dílny na oddělení a tam jej ještě jednou opsal a dal dalším dvěma dvakrát opsat a ti zase oba dál dalším dvěma. Text byl tak i dalšími opisován, až bylo dost rozmnožených textů. Během týdne se dostaly texty na všechna oddělení a občas i na nové samoty. Tak to běželo asi dva roky do amnestie v roce 1960. A zase se opakovala situace, kdy mě odvedli na samotky. Důvod: že jsem psal a rozmnožoval protistátní literaturu (Nový zákon!). Dokázat mi nemohli nic. Nový zákon také nenašli, ale byli přesvědčeni, že vše pochází ode mě. Děkoval jsem Bohu, že mi vnukl myšlenku: opiš, dej opsat a svůj originál znič. Několik textů během té doby se dostalo do rukou bonzáků a ti to odevzdávali bachařům. A byl to zase „Hvízdavý Dán“, který si na mě pochutnal... Samotky, izolace. Asi za dva měsíce jsem byl převeden na společnou světnici a tam jsem se od muklů dozvěděl, že byla udělen amnestie většině politických vězňů. Ještě před tím ke konci dubna se mi zdál sen, že se sestrou spolu hovoříme a sestra mi říká, že na 1. máje půjdeme spolu na procházku do lesa. Já jsem jí řekl, že až někdy po 9. květnu. Víc si nepamatuju. Domů jsem se opravdu dostal až po 9. květnu. Podobný sen jsem měl už na konci války, kdy každou chvíli houkaly sirény, že je nálet. Když jsem opět usnul, zdálo se mi, že kolem našeho domu jedou německé tanky a motorky se „sajdkárou“ a že jeden voják střílí z kulometu na dům, kde jsme bydleli. Ráno jsem šel do školy, a když jsem otvíral domovní dveře, viděl jsem kolonu německých tanků a motorek. Na jedné jeden voják náhle otočil kulomet, namířil jej na mne, já rychle zavřel dveře domu a ve zlomku vteřiny padly výstřely. Dva náboje prostřelily domovní dveře, další se zaryly do domu...

Po návratu domů jsem pracoval na melioracích. Na počátku jsem dostal pokyn, abych kátroval písek. První dny jsem byl fyzicky schopen kátrovat asi 1-1,5 hodiny. Potom jsem se vysílením složil na zem, jak jsem byl zesláblý. Později jsem jezdil s pásovým traktorem s radlicí a naposled s bagrem. Podnik mě v té době poslal do kurzu pro buldozeristy a bagristy. Týden před závěrečnými zkouškami si mě ve vlaku, kterým jsem se vracel ze sušického hřbitova, vyzvedli zase soudruzi StB z Klatov. Následující den jsem se ocitl na známém místě ve vyšetřovačce StB v Plzni. Příkaz k vzetí do vazby psala přede mnou prokurátorka Brožová. Vzpomněl jsem si při tom na slova Hvízadavého Dána, která mi řekl při propouštění z leopoldovské věznice: „My dvaja se raz opat stretnem.“ A také se to splnilo v prosinci 1961 ve věznici v Leopoldově. Při jednom výslechu mně vyšetřovatel také řekl: „Kdyby nebylo Leopoldova a Klatov, tak jste tady nebyl.“ A tak jsem se opět s dalšími asi 5 až 8 mukly ocitl v péči soudruhů jednoho oddělení Ministerstva lásky. Měli starost, aby nám pracující lid – dělnická třída – neublížila jako protistátním zločincům a nepřátelům a dělnické třídy a my nebrzdili jejich cestu k lepším zítřkům na cestě k beztřídní společnosti, ústící do vytouženého ráje komunismu, kde už nebudou peníze a každý dostane všecko podle svých potřeb a zásluh.

V prosinci 1961 byl soud. Všichni jsme dostali paragraf podvracení (nebo rozvracení – nevím už) republiky a tresty od 1,5 do 5 let. Já dostal dva roky. Všichni jsme k tomu dostali odsedět zbytek původního trestu; nedodrželi jsme podmínky amnestie.

Po odsouzení jsem byl převezen zase do Leopoldova, dostal původní základní číslo. Dodnes si je pamatuju: 2132. Strávil jsem několik dnů před vánočními svátky i Vánoce ve vynikající společnosti muklů, kterých se amnestie z r. 1960 netýkala. 2. ledna 1962 jsem byl převezen do věznice ve Valdicích. Bylo to na žádost mé sestry, jejíž manžel byl po soudu převezen do valdické věznice. Zažádala o to na ministerstvu, aby nemusela jezdit s mou matkou zvlášť na návštěvu za mnou a zvlášť za manželem. Ve Valdicích jsem byl dán na celu v pevné věznici, baráky mimo „pevnou“ byl ztracený sen. Pracoval jsem v tzv. malé mačkárně skla ve druhém patře kostela. Vyráběl jsem tam na malém ručním lisu drobnou bižuterii ze skleněných tyčí (náušnice, náhrdelníky apod.).

Pro ty, kdo se chtějí dozvědět více přidávám tento odkaz.
https://www.facebook.com/pages/MUKL/1481685845384141